Blog

02/09/2013

Brooks Range - Devět dní v nejsevernějším pohoří světa

Jak už to tak bývá, člověk se na nejkrásnější místa dostává většinou shodou různých náhod. Stejně tak i my, kdybychom bývali před měsícem nevolali na neznámé číslo kvůli informacím o lokalitě, na kterou jsme ve finále vůbec nejeli, nedozvěděli bychom se o velrybách na Point Adolphus a nevyrazili tam. Tudíž bychom se tam u velryb nepotkali s kajakářem Benem a jeho ženou a neslyšeli bychom jejich vyprávění o desetidenním treku v arktické divočině pohoří Brooks Range. A tam to vlastně všechno začalo...

(fotky z treku jsou v nové fotogalerii)

V tu chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že bychom podobný trek vůbec zkoušeli uskutečnit. Že jsem se přepočítala, mi začínalo být jasné už během několika nasledujících dní. Michalova hlava zavětřila ve vzduchu dobrodružství a začala pomalu snovat plany o tom, jak budeme muset v horách chytat ryby a trhat plody, protože jídlo na deset dní se nám do batohu nevejde (nakonec se naštěstí vešlo). A tak jsem se po nocích pomalu smiřovala s myšlenkou, že mě více než týdenní trek do eskymácké vesničky Anaktuvuk Pass, která leží uprostřed nejdivočejších hor, jaké jsem kdy viděla, s největší pravděpodobností nemine. Nemluvě o tom, že v horách nefungují žádné komunikační přístroje, kterými disponujeme, a že tedy i zvrknutý kotník by se mohl změnit ve velmi nechtěné dobrodružství. Další "povzbuzující" informací pro mě bylo to, že teploty tu v tuto dobu klesají v noci až na -13 a sněžit může v podstatě kdykoliv. 

Michal snoval dál... a tak jsme absolvovali konzultaci s rangery ve Fairbanks a v Coldfootu, abychom načerpali co nejvíc informací. Pohoří Brooks Range je podle dostupných informací nejsevernějším významným pohořím na světě, tak jsme chtěli být dobře připraveni. Od rangerů jsme si půjčili 3 "bear kontejnery", neboli odolné plastové nádoby, do kterých je nutné dát veškeré jídlo, hygienu a vše, co by mohlo svou vůní lákat medvědy (jeden barel važí asi 1,5 kg). Dál jsme koupili topografické mapy obsahující vrstevnice, vodní toky a pár místních názvů a začali jsme plánovat postup. Filozofie národního parku Gates of the Arctic, ve kterém pohoří Brooks Range leží, je zachovat park co nejdivočejší a co nejvíce bez vlivu člověka, takže tu nejsou žádné cesty ani doporučené trasy. Vše tedy záleží jen na tom, jak si to podle vrstevnic v mapě vymyslíte. Ani rangeři vám nic nedoporučí, protože nechtějí přispívat ke vzniku lidských stezek.

Auto jsme nechali zaparkované v Coldfootu a stopem dojeli o zhruba 160 km severněji. Tam jsme plni očekávání nastoupili do hor a začali se vzdalovat od silnice Dalton Highway. Hned ten den nás při večeři přišel navštívit černý vlk. Bohužel to bylo nejen první, ale taky poslední velké zvíře, které jsme za celý trek viděli. Občas jsme sice ráno narazili na medvědí stopy kousek od našeho stanu nebo je viděli v údolí řek, ale těžko říct jak staré byly. Zatímco nepřítomnost zvířat nás trochu mrzela, lidskou existenci jsme rozhodně nepostrádali. Za celou dobu jsme potkali jen dva lidi, a to hned druhý den, takže ještě blízko od civilizace.

Následující dva dny jsme postupovali extrémně náročným terénem pomalu směrem na západ a byly jsme trochu překvapeni, že za celý den pochodu urazíme jen něco kolem 15km. Michala začala zlobit achilovka, které se zřejmě nelíbilo závaží v batohu ani měkký povrch vodou nasáklé tundry, která nám neustále vylamovala kotníky do všech stran. 

Čtvrtý den ráno sněžilo, a tak jsme na chvíli zvažovali návrat, protože jsme v následujících dvou dnech měli překročit náročné horské sedlo, které v nás vzbuzovalo respekt. Podle předpovědi, která v tu dobu ovšem byla  už čtyři dny stará, mělo začít sněžit až nejdříve za týden. Začali jsme se tedy obávat nečekaného zvratu, který by nás mohl zablokovat v obou směrech. Během hodiny se ale opět vyjasnilo, a tak jsme se rozhodli pokračovat. Pomalu jsme se přibližovali ke klíčovému místu našeho treku - k sedlu, které jsme si nebyli zcela jisti, že budeme schopni překročit. Bohužel se nám ten den rozbil teploměr, takže nevíme přesné teploty. Následující noc byla rozhodně kosa jako blázen, protože nám zmrzlo úplně všechno, a to i uvnitř stanu! Z morkých pohorek, které jsme se domnívali, že přes noc ve stanu trochu usušíme, se do rána staly kusy ledu. Odhadujeme, že mohlo být tak -8 až -12. 

Pátý den nás čekalo překročení sedla ve výšce necelých 1900 m n. m., což je v této zeměpisné šířce docela slušná hodnota. Mapa ukazovala dvě sedla vedoucí do protějšího údolí. Vybrali jsme tedy to, které se zdálo jako logičtější postup. Vstali jsme v 6h ráno a vyrazili údolím vzhůru po zmrzlé tundře. Počasí nemohlo být lepší, slunce svítilo a široko daleko ani mráček. Asi v 16h jsme se konečně doškrábali nekonečnou sutí do sedla a plni nadšení začali jásat. Ty výhledy!!! To byla rozhodně zasloužená odměna. Vrcholy a štíty kolem nejsou o moc vyšší než samotné sedlo, a tak jsme měli pocit, jako by nám všechno leželo u nohou. Dali jsme si za odměnu sušenku a Gin a začali klesat po suti na druhou stranu údolí. Ne nadarmo se ale říká "nechval dne před večerem". Po několika stech metrech klesání se pod námi objevily útesy padající kolmo dolů neznámo jak hluboko. Asi hodinu jsme se snažili najít cestu dolů, ale bez výsledku. Víc než kdy jindy jsme si uvědomovali jak moc jsme tu na to sami a jak velký průšvih by byl, kdyby se cokoliv pokazilo. A tak jsme rychle zavrhli jakékoliv dojišťování lanem a podobná řešení a s obrovským zklamáním zahájili návrat do předchozího údolí. Začali jsme se pomalu smiřovat i s myšlenkou, že Anaktuvuk Pass možná neuvidíme, pokud nás ani druhé sedlo nepustí. Navíc každým dnem hrozilo zhoršení počasí.

Vyčerpaní jsme ulehli do stanu, popíjeli Gin, který byl původně určený na oslavu překročení sedla, a rozmýšleli co dál. Teď rozhodne počasí - pokud bude ráno hezky, pokusíme se překročit hřeben druhým sedlem. Pokud se počasí pokazí, začneme se vracet.

Šestý den ráno bylo nebe potažené tenkou záclonkou z mraků, přes kterou prosvítalo slunce. Počasí nám tedy přálo. Objevila se ale jiná komplikace, a to můj žaludek. Chtělo se mi zvracet a byla jsem hrozně vyčerpaná. Těžko říct, zda měl větší podíl náročný včerejšek nebo večerní Gin. Po doplnění hladiny cukru v krvi se to ale srovnalo, a tak jsme s rozporuplnými pocity vyrazili do druhého sedla. Opět nás čekalo útrpné škrábání drobnou sutí stylem "dva kroky dopředu, jeden zpět". Čím výš jsme byli, tím víc naděje se ve mě probouzelo. Tak moc jsem si přála dostat se na druhou stranu. Nahoře už byl místy sníh, ale zatím jsme to zvládali celkem dobře. Kolem poledne jsme byli nahoře. Sedlo bylo ploché a do údolí na druhé straně bylo špatně vidět. Popošli jsme tedy o kousek dál a konečně to uviděli - sestup je bezpečný, můžeme dolů! Často se mi to nestává, ale tady mi vyhrkli slzy štěstím. Náš sen o izolovaném Anaktuvuk Passu zase žil. Sestup do údolí byl brnkačka v porovnání s výstupem, až jsme tomu nemohli uvěřit. Slunce nad námi drželo doslova ochrannou ruku, protože jakmile jsme se dostali dolů k řece, začalo se zatahovat. Odpoledne pak spadly první kapky deště. Nestačili jsme se divit našemu štěstí. Pokud by takhle bylo ráno, vůbec bychom sem nevyrazili. Navíc od následující noci pravidelně sněžilo, takže i vrcholky nižší než sedlo, které jsme překročili, byly rychle pod sněhem. Bylo jasné, že o den později bychom se do sedla už nedostali. Asi si dovedete představit jak vděční jsme byli slunci, že nás tak opatruje.

Závěrečné dva dny treku se zdáli být tak snadné oproti těm dosavadním. Počasí bylo sice proměnlivé, občas sprchlo, občas svitilo slunce, zato údolí a hory kolem byly naprosto neuvěřitelné. Místy jsme si připadali jak v Avatarovi.

Osmý den večer jsme dorazili do cíle! Anaktuvuk Pass - vesnice uprostřed hor, kterou založil jediný čistě vnitrozemský eskymácký kmen na Aljašce. Vznikla ve 40. letech 20. století a ještě v 50. letech se její obyvatelé, coby poslední izolovaný kmen v USA, živili tradičním lovem pomocí oštěpů. Dnes už napříč vesnicí vedou nezpevněné silnice a na lov se jezdí ve čtyřkolkách. Když jsme se místních začali ptát kde si můžeme postavit stan, poslali nás na letiště (lépe řečeno odletové pole), že prý tam je to nejlepší. A tak jsme stanovali 20 m od ranveje.

Nejdřív to vypadalo, že tu budeme muset pět dní zůstat, protože všechny lety odsud do Coldfootu byli obsazeny. Nakonec jsme se ale vešli do odpoledního letu hned následující den. Samotný návrat byl pohádka sama o sobě. A to nejen kvůli zážitku z letadla pro 10 lidí včetně pilota, ale hlavně díky neuvěřitelným výhledům na červeno-žlutě zbarvené svahy hor pod námi. Michal si pohotově zabral místo vedle pilota :-) Já jsem seděla hned za ním a dlouho jsem se nemohla zbavit pocitu, že sedím na pouťové atrakci. Až po několika minutách ve vzduchu se mi konečně podařilo uvědomit si, že ten maličký stroj není nijak spojen se zemí, a že skutečně letíme.

Hned po přistání v Coldfootu jsme zamířili rovnou na pořádného burgera do jediné restaurace na Delton Highway mezi městy Fairbanks a Deadhorse a užívali si po devíti dnech jídlo v teple a suchu. Mrznutí během jídla bylo totiž jedno z největších úskalí celého treku. Kvůli medvědům musíte držet veškeré jídlo daleko od místa na spaní a neexistuje tedy žádné vaření nebo konzumování ve stanu. Stromy tady na severu taky nejsou, takže se v podstatě není kam se schovat. V případě deště a sněhu prostě mrznete venku a nebo jdete spát o hladu. 

Jak už jsme psala na začátku, jídlo byl oříšek sám o sobě. Podle všech informací, které se nám podařilo dát dohromady, jsme trek odhadovali na maximálně 10 dní. To znamenalo nést na zádech jídlo aspoň na 11-12 dní, aby byla rezerva. Jednotlivé porce jsme přesně odměřili lžícemi, abychom věděli kolik toho každý den můžeme sníst, a zároveň abychom to nacpali do třech "bear kontejnerů". Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsme museli hrozně hladovět, kupodivu jsme měli pocit, že jsme si na žádném treku nejedli tak dobře jako tady. Nesli jsme si sebou 10 snídaní (ovesné vločky s cukrem a brusinkami), 10 obědů (4x předvařené sušené jídlo typu české rychlé večeře, 3x rýži s pestem a sušeným masem, 3x kuskus s pestem a sušeným masem) a 10 večeří (tortilly, máslo, cibule, česnek, sýr a sušené maso). K tomu na každý den pro každého sušenka, kousek čokolády a 2 bonbóny. Naštestí jsme se nemuseli tahat s vodou, protože té tu bylo na každém kroku dost. To ale taky znamenalo, že překračování řek tu bylo na denním pořádku, často i několikrát denně.

Naše batohy jsme na začátku treku odhadovali na zhruba 25 kg můj a něco málo pod 30 kg Michalův. Byl to vůbec první trek, kdy jsme naplno využili trekové hole. Dosud jsme je nosívali jen pro případ pohotovosti při zranění apod., ale teď jsme si je nemohli vynachválit. Byla to obrovská podpora pro pohyb v tak náročném nestabilním terénu a navíc s tak těžkým nákladem na zádech. Vůbec si neumíme představit, že bychom to šli bez nich.

Teď už jsme na nejsevernějším místě silnice Dalton Highway, v naftařské osadě Deadhorse, kde jsme si konečně po 14-ti dnech dali teplou sprchu a málem se v ní rozpustili :-)

Mějte se moc krásně, Janča a Michal

 

Přidáno: 04/09/2013|Autor: Janina LípOdpovědět ›

Opet bez dechu precteno. Parada. Musela to byt nadhera. Hlavne, ze jsme to zvladli bez zraneni atd. Byt takhle v divocine uplne sami....Jani to tvoje psani uplne uzasny. Hrozne pekne se to cte. A vzdy se strasne tesim na pokracovani. Ja ted akorat lezim s chripkou doma tak si vasim vypravenim a foteckama jratim dlouhou chvili. Myslim na vas.Opatrujte se! Pusu velikou!!!

Přidáno: 03/09/2013|Autor: JandásciOdpovědět ›

Paráda!!! Kam vyrážíte teď? Jani, s tou sprchou jsi mě trumfla...já ji měla na Aco po 11 dnech, takže si dovedu ten blažený pocit ještě teď představit. Zdravíme z Knínic a děkujeme za pohled, který včera dorazil - zase bez problémů...:-). Papa L.

Přidáno: 03/09/2013|Autor: PetrBOdpovědět ›

Ahoj zmrzlíci :-), ještě že jste nezmrzli! Díky moc za krásný autentický zážitky a nádherný fotky. No jo no... tiše závidím :-) Dýchla na mě kromě krásných zážitků i vaše rozvaha a opatrnost a za to díky. Ale znáte mě, já bych si to taky užíval, co by šlo. Tady je pořád docela teplo, nemrzne :-) Mějte se krásně a jen tak dál.... P.

Přidáno: 03/09/2013|Autor: MirkaOdpovědět ›

Ahoj cestovatelé. Díky za nádherné fotky a krásný napínavý článek. Jsem ráda, že jste si splnili sen a přežili to ve zdraví. M.