Blog

29/11/2012

Na kanoi přes území divokých indiánů, aneb Amazonie naostro

Poslední velkou část naší výpravy máme za sebou, ale jak už jsem  nakousla v minulém článku, závěr byl o to dobrodružnější. Po třech týdnech v Galapágském ráji jsme se rozhodli strávit poslední dny naší cesty v amazonské džungli na východě Ekvádoru (fotogalerii najdete zde). Protože nám ale zbývalo už jen 9 dní, museli jsme jednat rychle. Nakonec se nám povedlo nakombinovat autobusy a letadla tak, že během 24 hodin jsme kolem sebe misto krasnych ostrovu meli tropicky prales, divočinu v pravém slova smyslu...

Po příjezdu do městečka s příznačným jménem Coca jsme rychle domluvili výpravu do džungle a druhý den ráno vyrazili s nafukovacími kanoemi k řece Shiripuno. Území je součástí národního parku Yasuní (UNESCO) a z velké části patří indiánskému kmeni Waorani, takže vstup je povolen jen v doprovodu místního průvodce.

U řeky jsme nafoukli naše dvě kanoe (na jedné jsme seděli my dva, na druhé průvodce Diego), naložili na ně veškeré vybavení včetně pitné vody na celou trasu a vyrazili na cestu. Měly nás čekat 4 dny pádlování džunglí dolů po proudu a pak 2 dny návrat motorovou lodí indiánů pět nahoru. Původní plán byl takový, že se s motorovou lodí uvidíme každý den večer. To se ale změnilo hned druhý den ráno. Loď zůstává na horním toku řeky v první komunitě Waorani, zatímco my pokračujeme bez ní na nafukovačkách dál po proudu. Jediná naše "jistota", že se budeme schopni vrátit zpět nahoru, je kousek papírku v naší kapse. Na něm je vzkaz od indiánů v prvním táboře pro indiány v posledním táboře, že máme předplacený benzín. A tak jen doufáme, že i na dolním toku disponují motorovou lodí.

Co nás ale v tu chvíli rozesmálo byla odpověď od našeho průvodce na dotaz, jak by teď řešil případný problém. Jeho původní heslo "bezpečnost především - bez doprovodné lodi nejedu!" se totiž během vteřiny změnilo na "a co by se jako mělo stát?" :)

Tohle ale nebyla jediná novinka, která nás to ráno čekala. Diego nám prý "zapomněl" dopředu říct, že jeden úsek naší řeky (cca 30 km) obývají divoké indiánské kmeny, které někdy zabíjíejí  návštěvníky vstupující na jejich území. Plán zněl přejet území pokud možno rychle, potichu a bez vystupování na břeh, protože tak nás prý neuslyší a nebudou o nás vědět. Takže zpráva ohledně zrušení doprovodné lodi nám vzápětí připadala v podstatě nepodstatná :) Každopádně vracet jsme se už nechtěli a projet na kánoi nedotknutelné území obývané jedním z posledních divokých a izolovaných kmenů v srdci amazonského pralesa nám přišlo jako obrovský zážitek, takže jsme se rozhodli to risknout.

Aby toho nebylo málo, tak jsme si ještě k tomu všemu uvědomili, že jsme v tom zběsilém přesunu z Galapág přes celý Ekvádor zapomněli komukoliv dát zprávu o tom, že jsme změnili místo a kde zrovna jsme. Natož s kým a kam se chystáme. Při tomhle zjištění mi vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, protože tady se dá velmi jednoduše prostě zmizet.

I když jsme Diegovi rychle přestali věřit nos mezi očima, v džungli se evidentně docela vyznal. Provedl nás několika nočními a denními treky a našel nám spoustu zvířat, včetně skoro třímetrové anakondy, kterou jsme si fotili z nafukovačky ze dvou metrů. K tomu jsme našli spoustu dalších hadů, kajmanů, vodních želv, opic, papoušků Ara, tukanů, nádherných tropických žab a dokonce mravenečníka, což je údajně docela vzácnost. Taky jsme viděli rodinku obřích říčních vyder, které jsou kvůli lovu pro kožešinu extrémně vzácným a ohroženým druhem Amazonie. Jejich celková populace v Jižní Americe je možná něco kolem 2000 jedinců.

Čtvrtý den ráno jsme s nejistým očekáváním vpluli na území divokých indiánských kmenů Tagaeri a Taromenane, které jen pár lidí vidělo a přežilo to, ale neexistuje jediná jejich fotka. Všechno probíhalo celkem poklidně, až na podivné zvuky ozývající se z džungle, které jsme nikde jinde než v tomto úseku řeky nezaslechli. Zvuky někdy silně připomínaly lidský hlas a občas se na břehu ozvalo nápadné prasknutí zlomené větve v křoví, které podle nás i průvodce nemohlo pocházet od zvířete. Navíc jsme hned ráno zahlédli na břehu jednoduché konstrukce z větví, které byly pozůstatkem tábora divochů. Část cesty jsme si byli hodně jistí, že nás někdo sleduje, ale z nějakého důvodu jsme měli pocit, že na tři osamělé návštěvníky v tichých nafukovacích kánoích nikdo útočit nebude. Indiánům jde podle všeho hlavně o ochranu vlastního teritoria před hlukem civilizace, těžbou dřeva a dalšími vlivy, které narušují jejich život. My jsme ale jeli v klidu a potichu. Byly to vzrušující hodiny pádlování tajemnou džunglí s pocitem, že nejsme sami a že si skupinky divokých indiánů o nás předávají signály směrem dolů po proudu. Měli jsme ale teorii stejnou jako u většiny zvířat - pokud pro ně nepředstavujeme hrozbu a nerušíme je, neměli by nás napadnout, takže velký pocit ohrožení jsme až na několik momentů neměli.

Z dobrodružné nálady nás probraly až historky indiánů Waorani z poslední komunity, u které jsme spali. Během cesty zpět po řece nahoru nám totiž na motorové lodi neustále ukazovali místa, kde bylo těmito kmeny zabito tolik a tolik lidí tehdy a tehdy, jindy v jiném úseku zase napadeno tolik lidí, a podobně. Všechno pak ještě umocnily další informace, které jsme získali po našem návratu do Cocy. Podle nich je nebezpečí útoků a navíc únosů žen ještě podstatně větší, než jsme si původně mysleli. V podstatě se sem pádlovat prakticky vůbec nejezdí.

Zajímavé bylo i trávení času v indiánských komunitách, u kterých jsme během cesty 2x nocovali. Mladší generace už je celkem propojena s civilizací - chodí oblečeni, umí číst a psát a mluví španělsky. Ve městě se ale vůbec nevyznají. Starší chodí skoro nazí, se španělštinou mívají problémy, špaňelsky mluví je trochu, spíš jen vlastním jazykem (Quechua nebo Waorani). Neumí psát ani číst a žijí životem blízkým přírodě. Vlastně ani nevědí kolik je jim let, protože čas pro ně prostě neexistuje. Když se jich člověk zeptá, kolik je jejich vnučce, tak se dozví, že se narodila, když strýci zemřela koza. Jejich geografické chápání sahá tak nanejvýš k tomu, že kousek od nich existuje město Coca. Jen někteří z nich ví, že o kousek dál je Quito. Netuší, že žijí ve státě Ekvádor nebo že existují taky jiné země, natož kontinenty. Vysvětlování odkud jsme k nim přišli tudíž nemělo žádný význam.

Na druhou stranu si podle všeho žijí v klidu a moc spokojeně - většinu potřeb od jídla po léky pokryje džungle, pořád se usmívají, nic nehledají, za ničím se nehoní... Máme se hodně co učit.

V závěru výpravy jsme prosadili změnu plánu a přejeli motorovou lodí s indiány zpátky na začátek o den dříve než byl původní plán. Hladina řeky totiž rychle klesala a hrozilo, že bychom se přes některá místa v řece nemuseli kvůli popadaným stromům dostat. To by mohlo být v území divokého kmene kritické a navíc jsme museli stihnout letadlo. Mimochodem na posledních hodinu a půl cesty si indiáni svítili naší čelovkou od Led Lenseru, bez ní bychom asi nedojeli :-) Na konci nám průvodce ukázal nějaký vybydlený indiánský útulek na spaní a beze slova rozloučení se vypařil, protože mu asi bylo jasné, že bychom mu mohli dělat problémy. Ten večer ani následující ráno už se neukázal, a tak jsme se zpět do Cocy museli dopravit sami. Autobus do města jsme nakonec se štěstím stihli a tím i let zpět do Argentiny.

Doufám, že vám to celé nezní jako trochu drsná zábava, protože my jsme si to fakt užili, a to od začátku až do konce. Místy to sice bylo větší dobrodružství, než za kterým jsme sem původně jeli, ale tenhle unikátní zážitek stál rozhodně za to!

Mějte se krásně a těšíme se na setkání doma!

Janča & Michal

Přidáno: 25/04/2013|Autor: LípOdpovědět ›

Ani jsem nedutala :-) Jani ty jsi opravdu spisovatelka. Krasny fotky a super vypraveni. Vzdycky se na to moc tesim, skoda, ze uz to konci. Ted uz se budu jenom tesit, ze se brzo uvidime a budete s Misou vypravet jeste jednou!!! Moc vas libam a preju stastnou cestu domu!!!!!!

Přidáno: 25/04/2013|Autor: JančaOdpovědět ›

Ahoj Jani, to mě moc těší, že se ti články líbí! Už jsme doma, cesta byla bez problémů, pomalu si zvykáme na tu zimu tady :) Těším se, až se uvidíme! pa